Než se studenti dostanou ze společenské místnosti k ložnicím, musí projít krátkou chodbou s výklenkem se sochou Salazara Zmijozela v životní velikosti a s nástěnkou. Na té se mohou dočíst několik dobře mířených rad, pravidel a doporučení, zbytek plochy zakrývá jmenný rozpis, ze kterého se mladší dívky (odkaz) i slečny (odkaz) stejně jako mladší chlapci (odkaz) i mládenci (odkaz) dozvědí, s kým budou sdílet ložnici.

Pokud student ví, ve kterém pokoji je ubytován, nemusí se u nástěnky zdržovat a může pokračovat přímo k ložnicím – chlapci odbočují k točitému schodišti vpravo, dívky sestupují po schodišti, ke kterému se dostanou odbočením doleva. Pokud by se některý student rozhodl pokoušet osud a navštívit ložnice opačného pohlaví, se zlou by se potázal. Točité schodiště by se rázem změnilo v jednu velkou klouzačku zakončenou magickou, neviditelnou trampolínou, která nezbedníky vymrští zpátky k nohám sochy Salazara. Snad aby ochranné kouzlo nebylo chlapci ani děvčaty pokoušeno a zneužíváno, tvrdé přistání u nohou zakladatele koleje představuje záležitost bolestivou a nejeden student si už takhle narazil kostrč. Hradní báje říkají, že na prefekty a primuse bezpečnostní kouzlo nepůsobí – alespoň někdy. Kdoví, kolik pravdy na tom je...

Jakmile si student vybere správné schodiště a sestoupí po něm do prvního podzemního patra, ocitne se v dlouhé kamenné chodbě osvětlené (spíš méně než více) loučemi, která je lemovaná dveřmi jednotlivých ložnic studentů prvního a druhého ročníku. Pokoje v tomhle patře jsou velikostí i vybavením takřka stejné, s šesti postelemi.
Pokračujete-li po schodišti ještě níže, dorazíte do druhého podzemního patra, které je určeno studentům třetích až sedmých ročníků. Ložnice zde jsou standardně vybaveny čtyřmi postelemi. Toto podlaží je tišší, klidnější, zakončené soukromým pokojem pro dvě osoby.

V každém patře hned u schodiště jsou první dvoje dveře patřičně opatřené cedulkami – jedna označuje toalety, druhá koupelny. Navazují nikoli číslované, ale písmenkované ložnice; na každých dveřích je připevněný stříbrný hádek, na němž je vyryté jméno ložnice. Začíná se u ložnic prváků, jejichž název začíná písmenem A, a pokračuje se celým patrem až do patra druhého k pokojům nejstarších žáků. Posledním pokojem je pokoj soukromý.

Pokoje děvčat i chlapců, prváků i sedmáků vypadají ve své podstatě stejně. Půdorys obdélníku, jen stěna naproti dveřím, do které je zasazené okno, je zaoblená. Stejné dveře z tmavě hnědého mahagonového dřeva s ohmatanou a léty ověřenou mosaznou klikou, stejná okna, stejné postele, zeleno-stříbrné koberce, závěsy a i skříně a skříňky vypadají, že byly pořízeny zároveň a jsou téhož stylu i dřeva. Jednotlivé pokoje se liší akorát díky originalitě studentů, kterou nepředstavuje jen míra (ne)pořádku v pokojích, ale také jejich různé pokusy (z dlouhodobého hlediska naprosto marné) změnit velikost či alespoň barvu mahagonového nábytku nebo veskrze zeleno-stříbrných doplňků.

Po otevření dveří a vstupu do ložnice se studentům naskytne takřka jedinečný pohled. Přímo naproti nim se nachází pevné, nerozbitné okno s poloprůhledným zeleným sklem, které se nedá otevřít, ale zato nabízí studentům (ač nejasný a mlhavý) 'výhled' do jezerních hlubin. Tmavě zelené závěsy kolem oken a ozdobné sloupy každého jen utvrdí v tom, že právě okna s jedním parapetem tvořícím jakousi 'lavičku' určenou k odpočinku jsou dominantou pokoje.
Z každé strany okna poskytujícího nazelenalé světlo stojí menší stůl se židlí.

Postele jsou zasazeny v jakémsi výklenku s poličkami, kde mají studenti možnost odložit si hned vedle hlavy budík nebo jiné drobnosti. Postel s dřevěnými sloupky zdobenými obtočenými hady pak obklopují závěsy tmavě zelené barvy, které se dají odtáhnout. V nohou postele má každý student svou truhlu vhodnou nejen ke skladování oblečení a jiných pokladů, ale když si vypomůže polštářkem, tak i k sezení. Vedle postele je pak noční stolek s lampičkou, mezi postelemi vestavěné skříňky. V pokoji, na stěně s dveřmi, nechybí několik větších skříní a jedno stojací zrcadlo oválného tvaru zdobené kroutícími se hady.

Koberec táhnoucí se ode dveří až k oknu poskytuje jisté pohodlí. Navzdory kamenné podlaze a žádnému viditelnému vyhřívacímu/chladícímu systému si ložnice udržují příjemnou teplotu. V zimě tu není zima, v létě zde zase není horko. Není třeba trpět ani na zatuchlý či vydýchaný vzduch, za což může patrně cosi u stropu, co vypadá nenápadná větrací šachta, naštěstí moc úzká na to, aby se do ní vlezl nějaký student – průzkumník.

Osvětlení nezajišťuje jen okno, ale hlavně kouzelnické (bez pravého ohně) lampy a pochodně rovnoměrně po ložnici rozmístěné. O pořádek v pokojích se starají studenti, žádný servis v podobě samoustlávacích postelí nebo skřítků ukládajících oblečení na patřičné místo se nekoná. Sem tam ale i z ložnice největších bordelářů zmiznou nánosy prachu, papírky poházené po zemi a záhadně se vyprázdní i odpadkový koš u dveří.

mapa

© 2014 kolektivní kolejní práce